Ztřeštěné odpoledne

22. července 2016 v 15:09

Bylo vedro na padnutí. Pětatřicet ve stínu. I dýchat unavovalo. Kdo mohl, odlifroval se k vodě. Jen já měla tu smůlu, že jsem si čtrnáct dní před prázdninami zlomila nohu. Polovina prázdninových plánů padla, protože jsem měsíc na ní nesměla stoupnout. Mohla jsem jen hopsat o berlích. Byla jsem ráda, když jsem doskákala na zahradní lehátko pod starou švestkou a tam jsem zalehla s knihou.

Kdyby to záleželo na mně, dala bych přednost lehkému letnímu čtení, třeba nové Potterové. Ale máma prohlásila: "Nemysli si, že se budeš flákat, když teď nemůžeš nic pořádného dělat. Pěkně si do foroty načteš povinnou četbu. Aspoň budeš mít před maturitou klid na učení." A tak jsem se teď uvízla se Snem noci svatojánské a honím se po athénském lese s Helenou a Hermií a jejich milenci.

Přestože švestka poskytovala dostatečný stín, horko mě tak omamovalo, že jsem neudržela oči otevřené.

Musela jsem si na chvilku zdřímnout, protože jsem najednou uslyšela nezvyklé hlásky. Kde se vzaly, tu se vzaly, zpoza keříku vylezly miniaturní postavičky ve skřítkovském oblečení.

Jeden z nich nahlédl do knihy: "Jé, podívej Puku, to je ta knížka, kde se píše o nás."

"Ukaž. No jo, tady je, jak jsem zaklel tkalce Klubka v osla." Rarášek nalistoval scénu s athénskými měšťany připravujícími divadlo. "A jak ho Titánie obskakovala, květinami zdobívala. To vám byla náramná švanda. Ještě teď, když si na to vzpomenu, musím se smát."

"Puku a jak to tehdy dopadlo s tím chlapcem, kvůli kterému se Oberon s Titánii přeli?"

"No co by, Oberon si z krásného jinocha udělal panoše, jak si tehdy přál. A protože hoch žil ve společnosti elfů a skřítků, nikdy nezestárnul a krále víl doprovází stále. Vždyť u nás čas plyne jinak než u lidí i ten, kdo mezi lidmi se narodil, s námi si věčného mládí užívá."

"Nevyvedeme něco, tady té ospalkyni?" ukázal na mě elfík zlotřilý.

"Máš pravdu, chtělo by to něco žertovného, ale Oberon zakázal všechny žertíky, protože nevěrné lidské pokolení v nás přestalo věřit. A každou mou škodolibost si pošetile vysvětlují jako náhodu či nehodu. Aspoň ji tedy vzbudíme." mávl rukou a lehátko pode mnou spadlo.

Jenže já nespala, jen spánek předstírala, abych se mohla kochat nezvyklým dobrodružstvím. Takže jsem na Pukovu potměšilost byla připravená a milého raráška jsem lapila.

"Okamžitě mě pusť, ty nehodná ženštino!" rozčiloval se pidimužík.

"Ani mě nehne," odsekla jsem. "Neměl jsi mě shazovat z lehátka."

"Vždyť se ti nic nestalo," bránil se skřítek.

"To tě neomlouvá. Co kdybych si zlomila něco dalšího? Víš, jak to bolí? Mám ti předvést?" a zakroutila jsem mu nosánkem. Tedy moc to nešlo. Ta jeho fazolka, co měl místo frňáku, se sotva dala uchopit, ale pro demonstraci nepohodlí to stačilo.

"Vy lidé, od té doby, co na vše máte rozumné vysvětlení, už nerozumíte žádné švandě," zabručel mrzutě.

"Pokud si pod švandou představuješ ubližování, tak ne, nerozumíme."

"Svět byl mnohem příjemnější, když jsme si z vás mohli utahovat, jak jsme chtěli." povzdechl si ten pidineřád.

"Zvykej si," uťala jsem ho. Pak jsem změnila téma. "Co mi dáš, když tě pustím?" vyzvídala jsem.

"Co chceš?" zajímal se skřítek.

"Uzdravíš mi nohu?"

"Bez problémů. Ale nebudou se ostatní divit, až tě uvidí pobíhat bez berlí?"

"O to se nestarej, to je moje věc."

Zavřel oči, zatřásl se a zapištěl: "Íííííííííí!" a mě najednou přestala bolet noha. Opatrně jsem se na ni postavila a udělala pár krůčků. Nádhera.

Radostně jsem poskočila a se slovy: "Neboj se, nikomu o vás neřeknu. Stejně by mi to nikdo nevěřil." jsem ho postavila do trávy. V mžiku byli skřítci pryč.

Ani já jsem nelenila, rychle jsem se převlékla do plavek a utíkala k řece.Mé líné léto právě skončilo. S tím, co řeknu mámě, jsem si hlavu nelámala. Na to je do večera času dost.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama