Červenec 2016

OBHAJOBA

31. července 2016 v 17:21
bloguju hned z několika důvodu.
Jednak se mé šílenosti dostanou do povědomí čtenářů a i když málokdo z nich zanechává komentáře, každá návštěva zaznamenaná na počítadle potěší. to bbyl prvotní cíl blogu.

Druhým neméně podstatným jsou témata týdne. baví mě namáhat šedé buňky předkládanými náměty, přestože ne vždy odpověď zapíšu.

drak a rytíř

31. července 2016 v 17:13
Myslel si, že to bude brnkačka. Prostě do oběda vysvobodí Princeznu ze spárů netvora a večer oslaví zásnuby.
S lehkým srdcem se vydal do skal. Pravda cesta byla poněkud strmější. Dokonce musel sesednout z koně a poslední metry se plahočit po svých. V pancíři! V životě se tak nezpotil.
Konečně se dotrmácel ke sluji. Tasil meč a opatrně se plížil vpřed. Když najednou… V útrobách hory něco strašlivě zahřmělo. V nohavicích ucítil podezřelé vlhko. Něco tak strašného v životě neviděl.
Ne tohle nebyla žádná přerostlá ještěrka. Tahle obluda byla větší než stodola a z nozder vypouštěla dým.

Staré pověsti dračí

25. července 2016 v 22:52
Rok, když pastýř Olfried našel v jeskyni dračí vejce, byla zima dlouhá. Proto ho vzal sebou do pastoušky. Po čase se vylíhl drak. Pastýř se o něj staral a drak, mu pomáhal hlídat ovce. Jenže vesničanům se nelíbilo, že má pastýř draka místo psa. A pastýř musel draka pustit.

Uběhlo několik let. Jednou měl Olfried nehodu a umřel by, kdyby ho nezachránil jeho drak. Odnesl ho domů. Na rozloučenou ho sevřel v mocném obětí ….

Už zase, povzdechla jsem si. Další zvoraný úkol. Můžete stokrát vysvětlovat rozdíl mezi tím objetím a tou obětí, vždy se najde někdo, kdo to poplete.


pracant

25. července 2016 v 1:56
Ženil se brzo, jak bylo za totáče zvykem. Postupně se mu narodily tři dcery. Strom nezasadil, ovocný sad kolem domu mu bohatě stačil. Zato postavil tři domy. Sobě a každé dceři.

Z práce šel do práce. Odpočíval jedině, když spal.
První infarkt dostal při dostavbě druhého domu. Druhý, když začal stavět čtvrtý dům. Ten už nedokončil. Místo něho mu postavili na hrobě mramorový pomník.

Ztřeštěné odpoledne

22. července 2016 v 15:09

Bylo vedro na padnutí. Pětatřicet ve stínu. I dýchat unavovalo. Kdo mohl, odlifroval se k vodě. Jen já měla tu smůlu, že jsem si čtrnáct dní před prázdninami zlomila nohu. Polovina prázdninových plánů padla, protože jsem měsíc na ní nesměla stoupnout. Mohla jsem jen hopsat o berlích. Byla jsem ráda, když jsem doskákala na zahradní lehátko pod starou švestkou a tam jsem zalehla s knihou.

Kdyby to záleželo na mně, dala bych přednost lehkému letnímu čtení, třeba nové Potterové. Ale máma prohlásila: "Nemysli si, že se budeš flákat, když teď nemůžeš nic pořádného dělat. Pěkně si do foroty načteš povinnou četbu. Aspoň budeš mít před maturitou klid na učení." A tak jsem se teď uvízla se Snem noci svatojánské a honím se po athénském lese s Helenou a Hermií a jejich milenci.

Přestože švestka poskytovala dostatečný stín, horko mě tak omamovalo, že jsem neudržela oči otevřené.

Musela jsem si na chvilku zdřímnout, protože jsem najednou uslyšela nezvyklé hlásky. Kde se vzaly, tu se vzaly, zpoza keříku vylezly miniaturní postavičky ve skřítkovském oblečení.

Jeden z nich nahlédl do knihy: "Jé, podívej Puku, to je ta knížka, kde se píše o nás."

"Ukaž. No jo, tady je, jak jsem zaklel tkalce Klubka v osla." Rarášek nalistoval scénu s athénskými měšťany připravujícími divadlo. "A jak ho Titánie obskakovala, květinami zdobívala. To vám byla náramná švanda. Ještě teď, když si na to vzpomenu, musím se smát."

"Puku a jak to tehdy dopadlo s tím chlapcem, kvůli kterému se Oberon s Titánii přeli?"

"No co by, Oberon si z krásného jinocha udělal panoše, jak si tehdy přál. A protože hoch žil ve společnosti elfů a skřítků, nikdy nezestárnul a krále víl doprovází stále. Vždyť u nás čas plyne jinak než u lidí i ten, kdo mezi lidmi se narodil, s námi si věčného mládí užívá."

"Nevyvedeme něco, tady té ospalkyni?" ukázal na mě elfík zlotřilý.

"Máš pravdu, chtělo by to něco žertovného, ale Oberon zakázal všechny žertíky, protože nevěrné lidské pokolení v nás přestalo věřit. A každou mou škodolibost si pošetile vysvětlují jako náhodu či nehodu. Aspoň ji tedy vzbudíme." mávl rukou a lehátko pode mnou spadlo.

Jenže já nespala, jen spánek předstírala, abych se mohla kochat nezvyklým dobrodružstvím. Takže jsem na Pukovu potměšilost byla připravená a milého raráška jsem lapila.

"Okamžitě mě pusť, ty nehodná ženštino!" rozčiloval se pidimužík.

"Ani mě nehne," odsekla jsem. "Neměl jsi mě shazovat z lehátka."

"Vždyť se ti nic nestalo," bránil se skřítek.

"To tě neomlouvá. Co kdybych si zlomila něco dalšího? Víš, jak to bolí? Mám ti předvést?" a zakroutila jsem mu nosánkem. Tedy moc to nešlo. Ta jeho fazolka, co měl místo frňáku, se sotva dala uchopit, ale pro demonstraci nepohodlí to stačilo.

"Vy lidé, od té doby, co na vše máte rozumné vysvětlení, už nerozumíte žádné švandě," zabručel mrzutě.

"Pokud si pod švandou představuješ ubližování, tak ne, nerozumíme."

"Svět byl mnohem příjemnější, když jsme si z vás mohli utahovat, jak jsme chtěli." povzdechl si ten pidineřád.

"Zvykej si," uťala jsem ho. Pak jsem změnila téma. "Co mi dáš, když tě pustím?" vyzvídala jsem.

"Co chceš?" zajímal se skřítek.

"Uzdravíš mi nohu?"

"Bez problémů. Ale nebudou se ostatní divit, až tě uvidí pobíhat bez berlí?"

"O to se nestarej, to je moje věc."

Zavřel oči, zatřásl se a zapištěl: "Íííííííííí!" a mě najednou přestala bolet noha. Opatrně jsem se na ni postavila a udělala pár krůčků. Nádhera.

Radostně jsem poskočila a se slovy: "Neboj se, nikomu o vás neřeknu. Stejně by mi to nikdo nevěřil." jsem ho postavila do trávy. V mžiku byli skřítci pryč.

Ani já jsem nelenila, rychle jsem se převlékla do plavek a utíkala k řece.Mé líné léto právě skončilo. S tím, co řeknu mámě, jsem si hlavu nelámala. Na to je do večera času dost.


sněhurka

21. července 2016 v 21:01
(ZADÁNÍ: Napište vlastní pokračování pohádky o Sněhurce. Maximální počet znaků včetně mezer je 1500.)

Svatební veselí bylo v plném proudu, když najednou se rozrazily dveře a do hodovní síně vešel temně oděný muž. Všichni mu překvapeně ustupovali z cesty. Neznámý došel doprostřed místnosti přímo před ženicha a nevěstu.
"Ty," ukázal na Sněhurku, "ty, která jsi zapříčinila zkázu mé dcery, za to zaplatíš. Do roka a do dne si přijdu pro tvého prvorozené dítě jako náhradu za tu, kterou jsem ztratil."
V nastalém zmatku si nikdo nevšiml, jak neznámý zmizel. Všichni měli oči jen pro Sněhurku, která děsem omdlela. Měla proč, pod srdcem už nosila prvního potomka.
Princ nelenil a okamžitě vyslal rytíře, aby zjistili, jak hrůznému předurčení zabránit, ale vrátili se s prázdnou.
Tak šel čas a Sněhurka porodila krásnou holčičku, ale nikdo se z narození malé princezničky neradoval. Všichni s obavami vyhlíželi trpké výročí.
Až nastal osudný den. Komnata princezničky byla pečlivě střežena, přesto černokněžník pronikl dovnitř. Už se natahoval ke kolébce, když se před něj vrhla Sněhurka.
"Prosím, neubližuj jí. Jestli chceš pomstu, vem si mě."
Zloduch nepatrně zaváhal, ale od svého záměru neupustil. I ta drobná roztržitost však postačila Princi, aby se na něj vrhl a zabodl mu dýku do srdce.
"Nedám mu ani jednu z vás," zvolal odhodlaně.

CHAT

18. července 2016 v 14:01
(napsáno pro červencové 4D na šíleném šupleti)
Zelené oči pohlédly do černých, po vteřině ale jako by z hloubi temnějšího páru očí něco vyprchalo - zůstaly vytřeštěné, nevidomé a prázdné. Ruka, která Harryho držela, dutě dopadla na podlahu a Snape se už nepohnul.
(Harry Potter a Relikvie smrti, kap. 32 Bezová hůlka)

CHAT


Jak mi to mohla udělat, zaúpěla jsem v duchu. Zabít mou nejoblíbenější postavu.

Znechuceně jsem odložila knihu, uvařila si kávu a přesunula se ke kompu. Měla jsem štěstí, Seva666 byla online.

Gleti: Četla' s to?

Seva666: Taky tě zdravím. Co máš na mysli?

Gleti: Rowla zabila Severuse.

Seva666: Neprožíváš to nějak moc? Pokud se pamatuju, zabila ho Nagini.

Gleti: Víš jak to myslím.

Seva666: A cos čekala, napravení padouši vždy umírají. Asi se autoři bojí, že by nezvládli každodenní všednost.

Gleti: Severus by si zasloužil výjimku.

Seva666: Co naděláš? Teď můžeš jen říct -sbohem, princi: nechť zkonejší tě křídla andělská!

WILLIAM SHAKESPEARE HAMLET Přeložil František Nevrla

Zázemí

18. července 2016 v 13:59
(drabble pro DeDeník 17.7.16)

Vylíhl jsem se v temné jeskyni, v měkkém hnízdě z tlejícího listí. Chvíli jsem odpočíval. Vždyť proklubat se skrz skořápku dračího vejce unaví.

Pak mě zaujal neznámý zvuk. Rozhodl jsem se to prozkoumat. Co kdyby mi hrozilo nebezpečí? Plížil jsem se chodbou, až jsem narazil na podzemní potůček.

Ledovou vodou jsem uhasil první žízeň, bříško však toužilo po něčem hutnějším. A tehdy jsem to ucítil. Vůně mě lákala dál do nitra jeskyně. Dovedla mě k hromadě zdechlin, jíž vévodila mírně zamřelá mršina jalovice. S chutí jsem se na ni vrhl.

Tenkrát byl položen základ hnutí, člověk je kámoš ne jídlo.

smutnění

9. července 2016 v 19:44

Smutnění zlomeného srdce

(navazuje na předchozí drabblíky Zlomené srdce a Mezigenerační vztahy)
Staří mu říkali - kam jsi dal rozum, vrstevníci zase - pro jedno kvítí, slunce nesvítí. Měl už jejich rádoby chytrých řečí plné zuby.

A tak se rozhodl odletět. Někam hodně daleko. Kde nejsou princezny, co vás opustí pro opancéřovaného ťulpase. Kde vás vaši příbuzní neodsoudí, protože jste se zamilovali do člověčice. Kde vaši kamarádi nezlehčují váš splín.

Letěl tam, kde je pusto a prázdno. Kde je jen slunce, písek a … lvi. Kde najde klid. Aspoň takto si to představoval.
Jak se spletl, pochopil, když k napajedlu, u něhož odpočíval, se džbánem pro vodu ladným krokem přitančila berberská dívka.


v moderní společnosti

9. července 2016 v 0:54
používáme falešný úsměv, kdy zapojíme mimické svaly, ale mysl si představuje něco jiiného, docela často.

Jen si představte situaci, kdy za vámi přijde nadřízený/á a přinese vám další jobovku. Co uděláte? Místo abyste ji poslali do zadních částí těla, se jen falešně usmějete a řekne "Spolehněte se, udělám to."

Mezigenerační vztahy

4. července 2016 v 12:35 | Mezigenerační vztahy
drabble na téma DeDeníku: Jo navařit si, to by ti šlo.

"Já se ti divím. Jsi drak v nejlepších letech a takhle jančíš kvůli ženské. Kdyby to aspoň byla dračice, ale člověk. Kam ´s dal rozum? Děláš nám jen ostudu."
Měl jsem tušit, že mě strýc nepochopí, povzdechl jsem si. Byla chyba svěřovat se mu. Patřil k těm, co by si na princezně mého srdce pochutnali.
Staříci nechápali, že dračí mládež se s lidmi raději baví, než je konzumuje. Když posloucháte něčí hru na loutnu, těžko ho můžete posvačit.
My jsme chtěli něco nového. Chtěli jsme dokázat, že nejsme nemyslící netvoři. Že můžeme být lidem přáteli a možná i trochu víc.

Zlomené srdce

4. července 2016 v 12:33
drabble na téma DeDeníku: Je mi líto, ale někde v koutě svého srdce ji/ho/to stále miluju....

Díval jsem se, jak žena mého srdce odjíždí a dokola si opakoval: musím ji nechat jít, s tím opancéřovaným ťulpasem ji bude líp. Ale nepomáhalo to. V hloubi srdce, jsem cítil prázdnotu.
Přitom to nebyla první princezna, se kterou jsem se setkal, ale ta jediná se mě nebála. Ty předchozí jen mě spatřily, zděšeně ječely. To mým citlivým uším nedělá dobře. Proto jsem je utišil. Pravda někdy dost radikálně, ale ani jednu jsem nesnědl. To zas prrr. Dávám přednost telecímu.
Tahle mi začala vyhrožovat hned, sotva mě uviděla. Pak jsme se sblížili. Jak říkám byla výjimečná. Jenže drak a princezna?

Chaos

4. července 2016 v 12:32
(napsáno pro červnové 4 D téma -náhodné srážky atomů)

Kdyby měl hmotné tělo, už by se o něj pokoušel infarkt. Více než malé množství času věnoval tomu, aby prvky potřebné ke stvoření světa seřadil podle atomových čísel a teď …? Na chvíli se vzdálil a veškerá příprava byla fuč. Atomy do sebe narážely bez ladu a skladu.

"KDO! TO! UDĚLAL!" zeptal se hrůzu nahánějícím hlasem houfu buclatých blonďáčků s křidélky. Ale ti jen vystrašeně uhýbali očima a rozpačitě před ním ustupovali.

"To jste ho nemohli hlídat? Teď ani Já nevím, jaké to bude mít následky," zoufal si při pohledu na malého Ježíška, který se zájmem pozoroval neuspořádané hemžení elementů.

jdi a kup si mozek

1. července 2016 v 15:08
Tak to mě dostali, protože první, co můj šílený mozek napadlo, bylo, že by se tak dala vyřešit Zombie epidemie. V případě zamoření Země Zombíky, bylo by dobré naučit se pěstovat mozky v laboratořích. Pak by stačilo hladové zombie říct - jdi a kup si mozek - a byl by klid.

Ale vážně. Já jsem se svým mozkem docela spokojená, jen bych potřebovala, aby občas fungoval o něco lépe, protože má tendenci pod tlakem se zaseknout. Někdy si myslím, že slovo úzlkost vzniklo z toho, jak se vám zúží a omezí uvažování, když o něco opravdu jde.