Květen 2016

Pohádka

31. května 2016 v 8:07

Pohádka

(napsáno pro Roční literární soutěž, na květnové téma - Láska je silnější než smrt)


Kvantová fyzika nás učí, že neexistuje jen jeden svět, ale nekonečně mnoho. Je tedy možné, že v jednom z těchto světů se pohádka o Sněhurce vypráví takto:

Kdysi dávno, v zemi za sedmero horami a sedmero řekami, žil ovdovělý král s malou dcerkou. Aby princezna nevyrůstala bez matky, král se oženil. Ale nová Královna byla velmi zlá, ovládala černou magii, vařila jedovaté lektvary a škodila, kde mohla. Netrvalo dlouho a krále umořila k smrti.

Byla také velmi ješitná. Toužila po tom, aby na světě nežil nikdo hezčí než ona. Vlastnila kouzelné zrcadlo, které neustále otravovala otázkou, kdo je v zemi nejkrásnější. Zrcadlo ji vždy ujistilo, že v celém širém světě se nenajde sličnější žena. Až jednou …

Královna se jako obvykle zeptala: "Řekni mi zrcadlo, kdo je na světě i v zemi zdejší, kdo je nejkrásnější?" Zrcadlo však odpovědělo: "Jsi krásná má paní, však na světě i v zemi zdejší Sněhurka je nejkrásnější!"

Královna se vztekla. Zavolala myslivce a poručila mu odvléci Sněhurku do lesa a zabít ji. Lovci se však děvčete zželelo, a nechal ji žít.

Jak to bylo dál, určitě víte. Sněhurka se po vysilujícím bloudění zabydlela v domečku u sedmi trpaslíků, kde s nimi spokojeně žila.

Ale časem se o tom dověděla Královna, nelenila a vydala se zlikvidovat Sněhurku sama. Dokonce dvakrát.

Měsíc po svém druhém návratu z lesa opět oslovila zrcadlo: "Řekni mi zrcadlo, kdo je na světě i v zemi zdejší, kdo je nejkrásnější?"
Jenže jeho odpověď i tentokrát zněla: "Jsi krásná má paní, však na světě i v zemi zdejší Sněhurka, která přebývá u sedmi trpaslíků, je nejkrásnější!" Královna vzteky šílela. Takže po fiasku se šněrovačkou i otrávený hřeben selhal. Ale ona to tak nenechá. Ostatně říká se do třetice všeho nejlepšího. Jen je za potřebí se trochu pojistit, aby Sněhura tentokrát opravdu skončila na márách.

Ve své tajné komnatě si mezi čarodějným náčiním našla křišťálovou kouli. Třikrát ji obkroužila rukou a zašeptala ostendit futura. Koule nejprve zmatněla, ale pak vyjevila budoucnost. Královna uviděla Sněhurku. Ležela ve skleněné rakvi a kolem ní shromáždění trpaslíci usedavě plakali.

Konečně! zavýskla v duchu, konečně můj plán vyjde. Už chtěla věštící kouli opět přikrýt, když najednou spatřila, jak se nad Sněhurkou naklání princ ze sousední země a líbá ji na ústa. "Ach ne!" rozhněvala se, vždyť ta příšerná holka se probrala. Málo platné, chce-li zlikvidovat Sněhuru, musí nejprve odstranit prince Patrika.

Dva dny nato mladý následník s družinou lovil v příhraničních lesích. Všichni byli natolik zaujatí honem, že si nikdo nevšiml zahalené postavy ve stínu stromů. A tak mohla čarodějnice nepozorovaně vyslat na prince kouzelného jedovatého pavouka.

Patrik právě natahoval tětivu, když najednou ucítil ostré bodnutí. Zatočila se mu hlava a spadl z koně. Družina se kolem něho seběhla, ale nikdo nevěděl, co s ním je. Než ho dopravili na hrad, nejevil známky života.

Král s královnou uspořádali velké smuteční rozloučení, celé město se potáhlo černým flórem. Princovo tělo vystavili ve skleněné rakvi a každý den přicházeli stovky poddaných, aby se
naposledy rozloučili s mladým šlechticem.

Zpráva o princově skonu se donesla i do chaloupky sedmi trpaslíků. Sotva ji Sněhurka uslyšela, rozplakala se. Vždyť kdyby vše šlo podle tatínkova plánu, měl se princ Patrik stát jejím manželem. Naoko se vždy hněvala, kdykoli na to přišla řeč.
"Copak to potrhlé třeštidlo, které ji jen zlobí, může být králem?" říkávala.
Ale ve skutečnosti se jí Patrik líbil a na každou jeho návštěvu se těšila. Teď už k tomu nedojde, povzdechla si, a tatínkovo přání na sjednocení obou království se nesplní.

Měla bych se s ním aspoň rozloučit, rozhodla se Sněhurka. A tak druhý den, když trpaslíci odešli do dolu, vydala se princezna do sousedního království. Cesta byla náročná, i když se několikrát svezla povozem, putovala tři dny. Na úsvitu čtvrtého dne vešla do katedrály, kde v rakvi ležel princ. Opatrně se rozhlédla, a když nikoho nezpozorovala, přistoupila ke katafalku.

Princ vypadal, jako by spal. Sněhurce, jen ho spatřila, vstoupily slzy do očí.
"Vidíš, to jsme dopadli." Povzdechla si. "Já se musím schovávat před zlou královnou a ty tu ležíš na márách. Teď už se nebudeme předhánět, kdo má rychlejšího koně. Kdo má bystřejšího sokola. Teď je konec našich snů a přání. Sbohem, Patriku." a políbila ho.

V ten moment princ ožil. "Co se stalo?" pronesl omámeně a posadil se. Sněhurka zděšeně vykřikla a dala se na zběsilý útěk.

Daleko se nedostala. Její křik přivolal stráže a ty ji zadrželi. Byli by ji odtáhli do šatlavy, kdyby z kostela nevyšel oživlý princ.
"Pusťte ji!" rozkázal. Zbytečně, protože stateční vojáci při pohledu na chodící mrtvolu vzali nohy na ramena a dívku nechali strašidlu na pospas.

Chvíli trvalo, než se všechno vysvětlilo. Ale pak se strach a nedůvěra postupně přeměnily v obrovskou radost. Královští rodiče okamžitě vystrojili hostinu na počest té, která jim svou láskou zachránila syna. Celé království se radovalo sedm dní a sedm nocí. Sotva skončili s jedněmi oslavami, hned začali chystat svatbu.

Když se o tom doslechla Sněhurčina macecha, rozzuřila se. Vzteky ničila černokněžnické amulety, rozbíjela fioly s lektvary. Byla tak zaslepena hněvem, že si nevšimla jedovatého dýmu šířícího se z rozlitých lektvarů. A pak už bylo pozdě. Otrávená se skácela k zemi.



snění

28. května 2016 v 9:49
Ráda jsem si představovala, kdo jsem byla v minulých životech. Byla jsem hrdou kněžnou, která se na své služebnictvo dívala z vrchu bohatství a majestátu. Nebo jsem jako lapka ožebračovala pocestné? Cestovala jsem s Marcem Polem? Lovila jsem lvy a leopardy?

Na žádnou z těch otázek nemám odpověď. Jedno však vím, minulé životy existují, protože jsem parkrát podhrnula oponu a spatřila je.
Časem mě přešla touha zkoumat je. Vždyť není důležité to, co bylo, ale to, co je teď. Není důležité, co jsme dělali před desítkami či stovkami let, ale co uděláme dnes a zítra a další dny.

Když stojíme NAD PROPASTÍ, je třeba říci si DOST BYLO SNŮ a zvednout HLAVU VZHŮRU.

1. května 2016 v 14:21


Poslední dobou jsem nějak neměla čas přispívat, ale zdá se, že to vůbec nevadí, protože bych ve třech úvahách jen omílala to samé, co už bylo řečeno v nadpise.


Přírodní propast člověka fascinuje. Na jedné straně ho láká, na druhé děsí svou tajemností a temnotou.

Snad právě pro tu tajemnou temnotu se zoufalá situace připodobňuje propasti. Bohužel potká to každého z nás.
Každý z nás má občas pocit, že stojí NAD PROPASTÍ. Že mezi minulostí a budoucností ční díra zvíci pekla slibující zážitky plné utrpení a bolesti.

Pokud se ocitneme NAD PROPASTÍ, nemusí jít o konec cesty, někde se nachází jiné řešení. Možná se nám zpočátku nebude líbit, že jsme si museli říct DOST BYLO SNŮ, ale s odstupem času si uvědomíme, co nám přineslo.

Takže HLAVU VZHŮRU vstříc novým zážitkům.