Předávání štafety

25. března 2016 v 10:26 | gleti

Jednou z nejtěžších činností, co musí člověk udělat, je vyklízení bytu po milované osobě. S každou věcí, kterou postupně berete do rukou, se vám vybaví vzpomínky na zemřelého, a váš stesk exponenciálně roste. Ani jsem se nedivila, že se máma, poté co včera zabalila kuchyňské nádobí a spotřebiče, vrátila domů v slzách. Proto jsem se nabídla, že ji dnes vystřídám, zatímco ona pohlídá mou dcerku.
Na první pohled to mohlo vypadat jednoduše, protože většina babiččiných věcí byla stará a nemoderní, ale já se cítila provinile, když jsem balila její oblečení do odpadkových pytlů. Připadalo mi, že zrazuji její šetrnost a pečlivost s jakou se o svůj šatník starala. Tlačil mě však čas. Na vyklízení jsem měla jen jedno odpoledne a ještě mě čekala obrovská knihovna.
Babička hodně a ráda četla, každý den zakončila s knížkou v ruce. "Pokud si nepřečtu aspoň pár stránek, neusnu," říkávala. V její početné knihovně jste mohli najít skoro vše. Od klasických románů po moderní detektivky. Od Němcové po Viewegha, od Poea po Lindsaye.
Aby bylo vyklízení knihovny pro mě ještě obtížnější, celou jednu polici zabíraly dětské knížky, které mi četla, když jsem jaké malá u ní přespávala.
Zprvu jsem odhodlaně čelila svůdnému vábení knih a první tři krabice jsem naplnila, aniž bych jedinou otevřela. Pak přišly na řadu pohádkové knížky. To už jsem nevydržela a se slzami v očích jedné z nich podlehla. Zatímco jsem si prohlížela krásné Svolinského ilustrace, vzpomínala jsem. Znovu jsem byla malá holka, která ležela v postýlce a s Jeníčkem a Mařenkou prchala před ježibabou, společně s princem Bajajou bojovala s drakem a se zakletým labutím princem zpívala krásné princezně.
Potřebuju přestávku, rozhodla jsem se, když už jsem pro slzy neviděla. Udělala jsem si kafe a uvelebila se v babiččině ušáku. Opatrně jsem popíjela horkou tekutinu, přitom jsem listovala Aškenazyho Putování za švestkovou vůní. Společně se skřítkem Pitrýskem jsem znovu procházela pohádkovou říši Velkého Gnóma, abych našla spřízněnou duši.
Musela jsem být vyčerpána víc, než jsem si myslela, protože jsem si i přes kofeinový dopink zdřímla.
Najednou jsem před sebou uviděla babičku. Vypadala však jinak než v jejich posledních dnech v nemocnici. Stopy nemoci zmizely z jejich tváří, které zase zářily zdravím. Takhle jsem si ji pamatovala z dětství.
"Ahoj, děvenko."
"Babičko," vydechla jsem úžasem.
"Nestyď se za své slzy, Lucinko, odplaví tu zoufalou prázdnotou, kterou pociťuješ. Nechej je odvést jejich práci. Uvidíš, že časem vše přebolí. A když se ti po mně zasteskne, vzpomeň si na chvíle, které jsme spolu strávily, kdy nám spolu bylo dobře," s úsměvem se podívala na knihu na mém klíně. "Jako, když jsme četli o Pitrýskově útěku z obrázku s husou. Pamatuješ, jak jsme se procházely po Praze a hádaly, v kterém taxíku se asi vozil?"
Zvonek přerušil mé další snění. Vyskočila jsem a běžela otevřít. Za dveřmi stála máma s mou malou dcerou. "Přišly jsme ti na pomoc." Řekla máma a rozhlédla se kolem. "Tušila jsem, že knihovna bude pro tebe kámen úrazu." Dodala, když uviděla rozevřenou knížku.
"Znáš mě dobře," pousmála jsem se, "ale je fajn, že jste tady. Aspoň budeme dřív hotové."
Pustily jsme se do práce. I malá Kačka statečně pomáhala, přestože některé bichle byly nad její síly.
Zbývaly poslední tři police, když máma prohlásila: "Už je pozdě holky a malá musí jít spát. Běžte domů, ten zbytek dodělám sama."
Pak vytáhla z krabice Povídání o pejskovi a kočičce. "Kačenko, moc jsi nám dnes pomohla, tak tady máš dárek."
Usmála jsem se: "Bacha mami, ať z ní nevychováš knihomolku jako ze mě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama