Březen 2016

Kdo je zvědavý …

31. března 2016 v 22:29 | gleti


Pan Karel P. na první pohled působil nenápadně. Ostatně i na druhý. Byl to tichý, uzavřený člověk v obstarožním oblečením, s mastnými vlasy a prsty zežloutlými od cigaret.
Přestože se sebevíc snažil na sebe neupozorňovat, do hledáčku místních drben se stejně dostal. Vrtalo jim hlavou, jak si člověk, který nechodí do práce a evidentně nemá žádný příjem, může každý den dovolit večeři a dvě piva v hospodě Na Růžku.
A tak se brzo roznesly fámy o tajemném bohatství pana P.
Dolehly až k uším místního zlodějíčka Franty K., který se rozhodl přijít mu na kloub. Z povzdáli ho opatrně sledoval, což nebylo tak těžké, protože objekt jeho zájmu měl pravidelný životní řád.
Jaké bylo jeho překvapení, když pan Karel změnil své zvyky na Velký pátek. Brzy po ránu vyrazil do lesa za městem. Šel dlouho, až v poledne se zastavil uprostřed skal.
Najednou šokovaný zloděj spatřil, jak se kameny rozestoupily, a pan P. vlezl do průrvy. Po chvíli si dodal odvahy a následoval ho do nitra země. Obezřetně postupoval, co noha nohou mine, až došel do malé komnaty. Byla až po okraj plná zlata, stříbra a drahých kamenů.
Skryl se ve stínech a sledoval, jak si pan P. plní kapsy. Po jeho odchodu chvíli počkal, pak se vrhl na poklad. Bohatství ho natolik oslepilo, že přestal věnovat pozornost okolí.
Za to venku pan P. spokojeně sledoval, jak se průchod pomalu uzavírá. Svůj úkol úspěšně splnil, opět se mu podařilo nakrmit ducha hory. Akorát příští rok bude muset odklidit kostru vetřelce.

otázka slepoty

29. března 2016 v 14:29
Vrtá mi hlavou jedna otázka?

Co je horší? Slepota jako fyzický hendikep, nebo vždy a všude nadřazovat své cíle a být slepý k potřebám a přáním druhých?

Předávání štafety

25. března 2016 v 10:26 | gleti

Jednou z nejtěžších činností, co musí člověk udělat, je vyklízení bytu po milované osobě. S každou věcí, kterou postupně berete do rukou, se vám vybaví vzpomínky na zemřelého, a váš stesk exponenciálně roste. Ani jsem se nedivila, že se máma, poté co včera zabalila kuchyňské nádobí a spotřebiče, vrátila domů v slzách. Proto jsem se nabídla, že ji dnes vystřídám, zatímco ona pohlídá mou dcerku.
Na první pohled to mohlo vypadat jednoduše, protože většina babiččiných věcí byla stará a nemoderní, ale já se cítila provinile, když jsem balila její oblečení do odpadkových pytlů. Připadalo mi, že zrazuji její šetrnost a pečlivost s jakou se o svůj šatník starala. Tlačil mě však čas. Na vyklízení jsem měla jen jedno odpoledne a ještě mě čekala obrovská knihovna.
Babička hodně a ráda četla, každý den zakončila s knížkou v ruce. "Pokud si nepřečtu aspoň pár stránek, neusnu," říkávala. V její početné knihovně jste mohli najít skoro vše. Od klasických románů po moderní detektivky. Od Němcové po Viewegha, od Poea po Lindsaye.
Aby bylo vyklízení knihovny pro mě ještě obtížnější, celou jednu polici zabíraly dětské knížky, které mi četla, když jsem jaké malá u ní přespávala.
Zprvu jsem odhodlaně čelila svůdnému vábení knih a první tři krabice jsem naplnila, aniž bych jedinou otevřela. Pak přišly na řadu pohádkové knížky. To už jsem nevydržela a se slzami v očích jedné z nich podlehla. Zatímco jsem si prohlížela krásné Svolinského ilustrace, vzpomínala jsem. Znovu jsem byla malá holka, která ležela v postýlce a s Jeníčkem a Mařenkou prchala před ježibabou, společně s princem Bajajou bojovala s drakem a se zakletým labutím princem zpívala krásné princezně.
Potřebuju přestávku, rozhodla jsem se, když už jsem pro slzy neviděla. Udělala jsem si kafe a uvelebila se v babiččině ušáku. Opatrně jsem popíjela horkou tekutinu, přitom jsem listovala Aškenazyho Putování za švestkovou vůní. Společně se skřítkem Pitrýskem jsem znovu procházela pohádkovou říši Velkého Gnóma, abych našla spřízněnou duši.
Musela jsem být vyčerpána víc, než jsem si myslela, protože jsem si i přes kofeinový dopink zdřímla.
Najednou jsem před sebou uviděla babičku. Vypadala však jinak než v jejich posledních dnech v nemocnici. Stopy nemoci zmizely z jejich tváří, které zase zářily zdravím. Takhle jsem si ji pamatovala z dětství.
"Ahoj, děvenko."
"Babičko," vydechla jsem úžasem.
"Nestyď se za své slzy, Lucinko, odplaví tu zoufalou prázdnotou, kterou pociťuješ. Nechej je odvést jejich práci. Uvidíš, že časem vše přebolí. A když se ti po mně zasteskne, vzpomeň si na chvíle, které jsme spolu strávily, kdy nám spolu bylo dobře," s úsměvem se podívala na knihu na mém klíně. "Jako, když jsme četli o Pitrýskově útěku z obrázku s husou. Pamatuješ, jak jsme se procházely po Praze a hádaly, v kterém taxíku se asi vozil?"
Zvonek přerušil mé další snění. Vyskočila jsem a běžela otevřít. Za dveřmi stála máma s mou malou dcerou. "Přišly jsme ti na pomoc." Řekla máma a rozhlédla se kolem. "Tušila jsem, že knihovna bude pro tebe kámen úrazu." Dodala, když uviděla rozevřenou knížku.
"Znáš mě dobře," pousmála jsem se, "ale je fajn, že jste tady. Aspoň budeme dřív hotové."
Pustily jsme se do práce. I malá Kačka statečně pomáhala, přestože některé bichle byly nad její síly.
Zbývaly poslední tři police, když máma prohlásila: "Už je pozdě holky a malá musí jít spát. Běžte domů, ten zbytek dodělám sama."
Pak vytáhla z krabice Povídání o pejskovi a kočičce. "Kačenko, moc jsi nám dnes pomohla, tak tady máš dárek."
Usmála jsem se: "Bacha mami, ať z ní nevychováš knihomolku jako ze mě."