Deprese

2. října 2017 v 8:26
Minulost protkána temnými dny,
kdy každá chyba naroste do bolestných rozměrů
týrá tě ostny výčitek,
abys propadl hluboké beznaději.

Naštěstí po každé noci přicházi ráno.
I temné dny prozáří paprsek naděje,
který probudí chuť do nových začátků.
 

pokušení

28. května 2017 v 12:18
Když se nikdo nedívá,
pokušení se ozývá
a člověk slabý podlehne.


Pak hřeší o stošest,
chlastu a špatnostem holduje fest,
po šikmé ploše uklouzne.


Nároční šéfové

28. května 2017 v 10:11



Odpolední sluníčko polechtalo Kocoura na čumáčku. Otevřel jedno oko, pak druhé a protáhl se. Dlouhým odpočinkem však vyhladověl, a tak vyrazil k miskám.

Omg! Jsou prázdné! Vyděsil se.

Rychlostí blesku pelášil za sestrou.
"Vstávej!" tlápnul ji.
"Co je?" zamručela.
"Umřeme hlady!"
"Jak to?"
"Nemáme maso," informoval ji, "a Otročka nikde."
"Co granule?" vyzvídala Kočka.
"Ty tam jsou, ale kdo to má žrát?"
"My! A pak to vyblijeme do postele."

Za dvě hodiny zašramotil klíč v zámku.
"Mourku! Micko! Kde jste? Nesu vám dobrůtky." Otročka odložila tašky. A pak si povzdechla: "To byla cesta. Zrovna dnes, když přišly zásoby, nejezdilo metro."

(4D Šílené šuple, téma Metro nejezdí)


 


Svět kolem nás

28. května 2017 v 10:08


Mám jeden nepěkný zlozvyk. Nechávám věci na poslední chvíli.

Tahle nectnost mě přinutila čekat první říjnovou sobotu v nekřesťanskou hodinu na zastávce tramvaje. Tedy nekřesťanskou pro mě a pár podobně nezodpovědných jedinců, kteří slovy klasika tvrdí: "Ať vstávám, kdy vstávám, probouzím se v jedenáct," a pro něž víkendové před obědové fungování je zajištěno zvýšeným kofeinovým dopingem. Naštěstí slunce babího léta drží mou sebelítost na uzdě.

Tak si tak stojím, uvažuji nad nesmrtelností chrousta, když najednou slyším: "Mami podívej, kačenky." Kachny v centru Prahy, divím se, než si všimnu osmiletého klučiny, jak zběsile mává autům projíždějícím kolem nás. Třiceti kachním citroenům.
(DMD 2017, nulté téma - Zamávejte kachnám)

Kterak se zrodila noční můra kritiků

28. května 2017 v 10:03

Bylo, nebylo v zemi tak vzdálené, že ji lidská noha nenavštívila, se nachází zahrada. V té žijí sličné panny a švarní jinoši, kteří polibky probouzejí v umělcích fantazii. Však běda, druh druha nesmí pocelovat.

Jednou se zrodila láska v srdci urostlého mládence k dívce spanilé. I ulehli spolu. Děva nerozvážná svěřila se přítelkyni drahé a ta rovněž podlehla náruči milého. Další nerozumní je následovali.

Zdálo se, že poklesky bez efektů zůstaly. Leč nebylo tomu tak. Koho provinilí políbili, ten pouze užité nápady kopíroval. Tak vznikla mnohá klišé.

Ty ale nezoufej, lide tvořivý! Jen co ctnost obnovena bude, gejzír nápadů vytryskne.

Doufám, že se pohádka líbila. Pokud jde o múzy mužského pohlaví (múzáky?), vím že se v mytologii nevyskytují, ale předpokládám, že by pro mnohé byl jejich polibek lákavější.


(DMD 2017, téma Recyklace - pohádka)

duch

30. září 2016 v 13:55

Přes mrtvoly

Kočka paní Loučenské nepříčetně vřískala už třetí den, když konečně někoho napadlo zavolat policii.

Sotva policisté otevřeli dveře, spatřili důvod její hysterie. Na zemi ležela její majitelka s rozbitou lebkou. Mrtvola, převrácený stůl a porcelánové střepy vypovídaly, že zde došlo k tragické nehodě. Proto muži zákona nelenili a přivolali posily.

Zanedlouho se dostavili dva detektivové. Už jsem je znal z dřívějška. Ten v džínách tady byl dokonce víckrát. Jen posledně ho doprovázel nazrzlý trouba. Tentokrát dorazili v původní sestavě.

Starší z detektivů se rozhlédl po pokoji: "Je mi to tu povědomé. Nezavraždili tu starýho Karáska?"

"Jo, před třemi roky. A loni se tu oběsil student. Ale to´ s byl v nemocnici, takže jsem na tom dělal s Vénou," informoval ho parťák.

"Hm. Podivné. Tři násilná úmrtí během krátké doby," poznamenal starší detektiv.

Pak se otočil na koronera: "Co tu máme, doktore?"

Obrátil jsem oči v sloup, i méně inteligentního člověka by napadlo, že se tu stala nehoda.

Což lékař samozřejmě potvrdil: "Stará paní musela zakopnout a pádem na roh stolu se smrtelně zranila."

"Cizí zavinění?" vyzvídal detektiv dál.

"Zamčeno zevnitř, klíč byl v zámku. Otisky se teprve sbírají, ale zatím to vypadá, že byla sama," odpověděl mu kolega.

"Kdo nás zavolal?"

"Zámečník. Její neteř za ní chodila pravidelně každý čtvrtek. Když se nedozvonila, chtěla si otevřít, že posbírá prádlo na vyprání. Ale nešlo to, jak říkám, klíč byl v zámku. Tak zavolala zámečníka a ten nás."

"Záhada zamčeného pokoje," pronesl potichu detektiv. "Dobře. Ty skočíš do laborky pro výsledky," obrátil se na parťáka, "a já si zajedu něco zjistit. Mimochodem, ať někdo odchytí tu kočku."

Vůbec se mi nelíbilo, jakým směrem se to ubíralo. Myslel jsem, že touhle dobou už budou psát hlášení o nešťastném pádu Loučenské, nikoli že budou pokračovat ve vyšetřování.

Musím zjistit, co má za lubem, rozhodl jsem se a přestože nerad opouštím své hájemství, vydal jsem se za starším detektivem.

Jel až na druhý konec města, kde zastavil u fary sv. Antonína. Mé obavy rostly geometrickou řadou. Otevřel mu kněz, který mu byl neuvěřitelně podobný.

"Ahoj," pozdravil ho unaveně polda. "Asi budu potřebovat pomoc," a dral se dovnitř.

Naštěstí hmota pro mě není překážkou a tak jsem ho v pohodě následoval i skrz zavřené dveře.

"Co se děje?" zajímal se duchovní.

"Připadá ti normální, že během tří let přijdou tři nájemníci bytu nepřirozeným způsobem o život?

"No," začal fráterník opatrně, "je to při nejmenším podivné. Musel bych to prozkoumat."

"To jsem si myslel. Kdy si můžeš udělat čas?"

"Vlastně bych mohl hned. Měli mi přijít snoubenci na předmanželskou přípravu, ale ženichova matka si zlomila nohu, takže to dnes odvolali. Jen se převleču a můžeme vyrazit."

Tak tohle je špatně, pomyslel jsem si. Jestli je ten černokabátník jen trochu dobrý, mohlo by to pro mě mít fatální důsledky. Tomu musím zabránit.

Příležitost se naskytla hned na první větší křižovatce. Když jim padla červená, vystrašil jsem řidičku na opačné straně svou nejpříšernější podobou tři dny staré mrtvoly. Chudinka, zděšením si popletla brzdu s plynem a čelně narazila do detektivova auta. Na své konto jsem si připsal další tři mrtvé.

Možná to je trochu radikální řešení, ale já jsem odhodlán bránit svůj byt všemi prostředky. A nic mi v tom nezabrání. Ani mé bezžití.




Dva světy

11. srpna 2016 v 13:23


Prázdniny u dědečka a babičky Weasleových byly plné halasu a dětského smíchu.

Rose si však občas potřebovala od toho rozruchu odpočinout. Proto vyhledala útočiště, kde si mohla číst mudlovské časopisy. Být dítětem dvojí krve má své výhody, lebedila si, když si silenciem zajistila potřebný klid. Pak přestala vnímat čas a okolí a ponořila se do svých zálib.

"Copak to děláš, Rózinko? Věštíš?" Jemně ji vyrušil dědeček Arthur.

"Ne," podivila se Rosa, "proč myslíš?"

"Podle té divné tabulky."

"Aha, ty myslíš mudlovskou křížovku. Tu musíš vyřešit a dostaneš tajenku."

"Vypadá to velmi komplikovaně."

"Ve skutečnosti je to jednoduché. Ukážu ti to."

Náhody existují

10. srpna 2016 v 15:41
Ano vím, že téma týdne je o NEEXISTENCI náhod, ale já mám opačné zkušenosti. Není jich moc a nedá se na ně spoléhat, ale stávají se. Je příjemné, když máte čtyři těžké tašky s nákupy a autobusák vás hodí kousek od domu, takže nemusíte přestupovat. Je milé, když potkáte toho, na kterého jste si zrovna ten den po dlouhé době vzpomněli.

Ano souhlasím, že na náhodu bychom se neměli spoléhat. O to více budeme příjemně překvapeni, když nastane.

STRASTI GRAFOMANA

10. srpna 2016 v 14:05



V poslední době jsem se pustila do psaní. Což není nic divného. Něčím podobným je potrefeno značné množství knihomolů. Patrně je to způsobeno neochotou rozloučit se s milovanými hrdiny, anebo zklamáním, jak se autor/ka vypořádal/a s jejich osudem. Proto si nedostatečně saturováni čtenáři vymýšlí další osudy.
Dalším levlem psavého postižení je tvorba vlastních příběhů, kde můžete zcela volně spřádat vlastní fantazie. A protože každý pisálek touží po uznání okolí, mnoho z nás využívá literární soutěže, aby svým dílkům zajistil, co největší počet čtenářů. Tak má jistotu, že si jeho výtvor přečte aspoň porota. Oblíbená jsou speciálně taková klání, kde organizátoři nabízí zpětnou odezvu.
Avšak běda. Zde vyvstávají dva problémy. Jedním z nich je téma, které musí účastníci dodržet. Zdálo by se, že nejde o nic těžkého. Omyl. Vzhledem k tomu, že pořadatelé jsou osoby s velmi bujnou fantazií, nic novým adeptům spisovatelského řemesla neulehčí. Například naše téma -"Mrtvé kočky nepředou". Co si pod tím má člověk představit? Někdo/něco tady byl/o, svou existencí zpříjemňoval/o životní podmínky a teď je on/to pryč a ono příjemno s ním.
Co by to jen mělo být, aby to bylo zajímavé a vtipné? - Skřítci hospodaříčci, kteří jsou nuceni přizpůsobit se panelákovému bydlení? Mimozemšťané a jejich problémy při výzkumu obyvatel Země? Popřípadě změna životních podmínek kočičí populace, kdy už nemusí lovit myši, ale člověku se za jeho služby odměňují právě předením? Co z toho napasovat na zadané téma? Nebohý/á autor/ka si zoufá.
Dalším problémem, alespoň pro mě, jsou termíny. Čím víc se blíží závěrečná meta, tím víc můj mozek začíná nervóznět a jančit. IQ klesá z nějakých 120 na 95 (zdravotně zdokumentováno), invence opouští mozkové závity. A ani vrnění živé kočky mě neuklidní. Ba naopak. Pokud se ke mně přiblíží a tlapáním se dožaduje hlazení, v tomto stavu ji odháním.
Co s tím? Snad jen doufat, že to někdy překonám a napíšu něco, před čím padne čtenářstvo na ústa, aniž by to vyžadovalo následný pobyt v blázinci.


OBHAJOBA

31. července 2016 v 17:21
bloguju hned z několika důvodu.
Jednak se mé šílenosti dostanou do povědomí čtenářů a i když málokdo z nich zanechává komentáře, každá návštěva zaznamenaná na počítadle potěší. to bbyl prvotní cíl blogu.

Druhým neméně podstatným jsou témata týdne. baví mě namáhat šedé buňky předkládanými náměty, přestože ne vždy odpověď zapíšu.

Kam dál